Vítání občánků
V dobách komunismu existovalo několik svátků či mezinárodních dnů, kdy jste se museli i třeba přes svoji vůli sebrat a jít někam slavit, cvičit či se procházet v průvodu. V téhle době už je naštěstí doba povinného křepčení pryč a většina těchto svátků zanikla a již se neslaví. Existují ale bohudík i výjimky. Stále populárním svátkem je mezinárodní den žen a ve většině měst stále funguje vítání občánků.
Toto milé představení Vašeho dítka společnosti se koná dvakrát ročně a jelikož je Junior narozený na konci Června, tak i na nás teď v Listopadu přišla řada. Do schránky nám přišla roztomilá pozvánka do obřadní síně našeho města se žádostí o potvrzení účasti. Jelikož jsme v mnoha aspektech tradiční rodina a rodiče, tak jsme samozřejmě účast potvrdili a těšili se na sobotní odpoledne.
V den slavnosti se potvrdilo to, co jsem čekal. Starost o mimino je alchymie. Manželka celý týden spřádala v hlavě plán, aby Juniora připravila na kýžený čas v podobě hodného, čistého, najezeného a spokojeného miminka. Několikrát změnila jeho výsledný outfit, aby měla 100 % jistotu, že mu to bude slušet a nebude vypadat směšně. Stejně tak i já jsem musel projít generální zkouškou výběru oblečení, kdy jsem si připadal jak Naomi Campbell v dobách její největší slávy a když byla manželka s mým výsledným lookem spokojena, začala oblékat i sebe. Nalezla pro sebe dvě varianty. Jednu usedlou a jednu sexy, kterou po zralé úvaze, že ve svém věku přece nepatří do starého železa, nakonec oblékla.
Ve 13:40 jsme kupodivu Já, Manželka i Junior byli ve stavu kompletní připravenosti a mohli jsme na tu slávu vyrazit. Po příchodu na úřad jsem si začal připadat, jako bych byl opět v nemocnici a čekal s Juniorem na vyšetření kyčlí. Maminky svá miminka střídavě svlékali či oblékali. Podle toho jestli jim zrovna v tu chvíli byla zima, či za dvě minuty naopak teplo. Tatínci se všude zkušeně pletli pod nohy a jelikož většina rodin s sebou přivedla babičky, dědečky či jinou část svého příbuzenstva, tak probíhala i tradiční bitva o sezení.
My jsme během chvilinky odstrojili sebe z kabátů, vyprostili Juniora z nosítka, našli si výhodné a strategické místo k sezení a pohodlně se usadili. Samotný ceremoniál tedy mohl začít. Juniorovi bylo úplně jedno, co se kolem něj děje a se zájmem si prohlížel chvilku manželku, chvilku mě a chvilku zeď. Před námi mezitím probíhalo roztomilé vystoupení předškoláku z naší školky a po něm již přišel pan starosta. Ve svém proslovu mluvil krátce, věcně a mile. Poté již jeho kolegyně začala vyjmenovávat všechny nové občánky města a ti si společně s rodiči přišli pro malý dárek či květinu. Říká se, že na dárku z vítání občánků poznáte bohatství města. Někde se dávají plyšáci, někde hračky, někde plenky a někde dokonce peníze. My jsme dostali keramický komunistický hrnek s růžovými prvky, který váží tolik, že ho Junior uzvedne až ve věku, kdy půjde do školy a potom soupravu talířů stejného vzezření a z toho jsme usoudili, že naše město asi bude chudé a tak trochu nemoderní. Manželka by asi použila poněkud silnější slova, ale ta tu psát nebudu.
Celá ceremonie byla zakončena fotografováním. Přál bych Vám pohled na svou ultra dezinfekční manželku, když fotograf vytáhl kolébku z roku 1972 a nám bylo jasné, že se děťátka budou fotit v ní. Časem tedy manželka uznala, že by asi nevypadalo nejlépe, abychom si jako jediní do kolébky položili látkovou plenu a tak jsme se tedy vyfotili tak, jako všichni ostatní. Nezbývá než tedy teď 14 dní čekat, jestli nám to na fotkách bude slušet či ne. Až je vyzvednu na úřadě od paní matrikářky, tak dám vědět. Každopádně jsme se tedy vyfotili a celá ceremonie byla u konce. Proběhla už jen bitva o to, kdo co v možná nejlepším čase obleče své miminko a odejde domů a nic jiného zajímavého se již nestalo. Odcházel jsem tedy v takové zvláštní náladě. Na vítání občánků jsem se moc těšil a očekávání skvělého zážitku se mi bohužel moc nepotvrdilo. Bohužel ne vždy věci vyjdou tak, jak si přejeme. Snad to příště na nějaké podobné akci bude lepší.