Jdi na obsah Jdi na menu

Už to vážně není sranda

6. 3. 2019

 

Už to vážně není sranda. Možná Vám přijde že to není možné, že si musím už opravdu vymýšlet. Skoro každý svůj příspěvek začínám nějakou tou větou o nějakém začátku, průběhu či konci nemoci a tak někomu může připadat, že si vymýšlím, ale bohužel tomu tak není. No a tak nejspíš proto, abych ani tentokrát netrhal partu nemůžu říct nic jiného než to, že jsme zase nemocní.

To že jsem do toho tentokrát spadnul i já zas tak moc zajímavé není, ale spadl do toho jak jinak i náš Junior a tak zase po krátké době zkouší to, jak chutnají antibiotika. 14 dní. 14 dní to vydržel. Být zdravý. Nebo to bylo ještě míň? Abych řekl pravdu, tak už ani nevím. Už se v tom vážně neorientuju. Někde hodně v dálce vidím asi tak říjen, což byl poslední měsíc, kdy byl Junior víc jak 14 dní v kuse zdravý a od té doby to vydrží vždycky tak maximálně týden a přijde na něj nějaká ta týda. Respektive naštěstí "jenom" bronchytida nebo laryngitida, ale i tyhle dvě mrchy nám dávají pořádně zabrat.

Tentokrát to ale ani na jednu týdu nevypadalo a protože manželka nechtěla radši už moc riskovat, tak zašla za paní doktorkou a nechala tomu našemu marůdkovi udělat testy a zjistilo se, že má v nose streptokoka. Tohle slovo už znám ze svého dětství více než dobře. Taky už jsem ho několikrát měl a v dětství jsem ho taky považoval za svého kamaráda. Samozřejmě myšleno ironicky. Radovaní se, že mám s Juniorem zase něco společného fakt nebylo a není na místě. No a tak ten náš prcek dostal svoje další antibiotika. Už ani nevím kolikátá. Už mě to nebaví ani počítat. Jak jsem byl rád, že je naše doktora skvělá v tom, že nedává na vše bezmyšlenkovitě prášky, tak teď nám bohužel zase nezbývalo nic jiného.

Z Juniora je samozřejmě jako vždy klasický pan Příjemňáķ a jeho nejčastějšími slovy se stává ne. Klasika. Na manželce přitom visí jako dobře přisáté klíště a ode mne nechce pro jistotu vůbec nic, nedejbože abych si zkusil na něj sáhnout. Dokonce tentokrát nechce ani pořádně jíst a to už je co říct. Nebo takhle, manželčino tričko je teda pořád dole, protože její prsa jsou pro něj stále obrovské kamarádky, ale je to taky jediný zdroj obživy, protože nic jiného jíst nechce. Teda ještě tak dva dny zpátky nechtěl. Manželka ho ale teď dokázala nalákat na nanuk. Ano správně, na nanuk. Prcek po mé drahé polovičce zdědil lásku k nanukům v každém ročním období a tak manželka vzala kilo jahod, udělala z nich kašičku, nastrkala do toho dřívka a dalo to do mrazáku. No a ten náš pacholek, který na každé jídlo říkal ne, teď vždycky dohopká k ledničce, vyplázne jazyk a udělá blem blem. Samozřejmě dostane do ruky to, co si žádá, vítězně si sedne na gauč a začne se krmit.

Ze začátku jsem si říkal, jestli děláme dobře, ale pak jsem si řekl, že to je lepší než kdyby nejedl nic. Teď už pomalinku začíná zpátky přicházet na chuť i svým milovaným těstovinám a dnes večer po dlouhé době s obrovskou chutí doloval svoje oblíbené nudle z polévky, kterou mu manželka uvařila. Snad už se tedy zase začíná blízkat na lepší časy.... Doufám..