Megyho svět

Už je to dlouhé. Někdy si říkáme, že měsíc není zas tak dlouhá doba, ale v tomhle případě je to sakra dlouhá doba. Pořád se nemůže ven. Všude kolem pořád řádí ten hnusný vir a tak se scházení s ostatními lidmi smrsklo na minimum, respektive na nulu.Jasně, pořád samozřejmě chodíme do práce, ale jinak jsme většinou buď doma a nebo někde maximálně v lese, protože ten náš miláček je jedním z těch miláčků, kteří nesnáší roušky a prostě si ji na tu pusu nevezme, i když mu ji manželka ušila s dinosaury, které miluje. Asi tak 2x si nechal dát na pusu šátek, ale maximálně tak na dobu přechodu z domu do auta, takže s ním stejně nikam nemůžete. No ono taky kam. Do krámu bychom ho samozřejmě netahali a většina věcí je stejně zavřená, ale tak když třeba vyrazíme, jako včera na přírodní koupaliště a stavíme bábovičky, tak i když jsou od nás ostatní více než pár metrů, tak stejně bych se cítil lépe, kdyby tu roušku měl.

Jak říkám. Měsíc je v některých věcech dlouhá doba a v některých krátká. Jak jsem tady minule Juniora hanil za to, že pořád ve svém věku ještě nechce chodit na záchod, tak teď, o měsíc později, je tomu už úplně jinak. Předtím bylo ještě pár dní, kdy si bez pleny třeba nakadil do tepláků a ještě si klepal na zadek se slovy: "Musíme pořádně naklepat", ale teď už je to úplně pryč. Konečně se to stalo ! Naučil se chodit na nočník. Teď už si na něj sedne, už ho netlačí. Vyčůrá se do něj a i vykaká, ale to by samozřejmě nebyl náš Junior, kdyby v tom nebyl nějaký háček. Udělá to, ale jedině za dárek. Manželka zkusila jestli ho tím neočůrá a povedlo se. Začal vesele chodit na záchod a byl rád, že za to vždy něco dostane. Takže začal vždy čůrat jen tak napůl a zbytek zadržet, protože když to pustí ven za pár minut, tak si může říct zase o dárek. Takže nakonec vyčůral on s náma. Manželka tedy musela nakoupit tunu věcí, které prcek teď dostává a já doufám, že se brzo naučí, že mu bude stačit maximálně tak jedna denně, protože jestli ne, tak nám ani to naše 4+1 nebude brzo stačit. Jediný, co tom našemu slaďoušovi nejde, je "spojit to". Vždycky se vykaká a pak za chvíli až vyčůrá, takže když jsme to nevěděli, tak se vykadil, my to s radostí šli vylít do záchodu a on si načůral do tepláčků....

Samozřejmostí je pak to, že se v téhle době nedá chodit všude tam, kam jsme chodili normálně. U nás to teď tedy vypadá tak, že já vezmu Juniora do náručí, všude zavřeme dveře, až je na chodbě tma, on má v ruce baterku a hledáme, kde jsou jaká zvířátka. Netopýři, krokodýlové, ovečky, dinosauři a samozřejmě opičky. "Ne, to nesou opičky, to jsou ovečky! Ty si popleta táto". Všude se pak válejí pavouci a já musím dělat, že se jich štítím a že mě koušou do nohou. No a pak jsou samozřejmě všude jeho oblíbení lemuři, takže začnu povídat o králi Jelimánovi a začnu zpívat: "Já tak rád trsám, trsám...". To mě pak jen zastaví: " Nezpívej a neplivej". Ještě si pak můžu "dovolit" jít ráno do práce. Malej samozřejmě chce, abych zůstal doma, takže nejenom, že nedostanu pusu na cestu, ale ještě na mě volá: "Tak a máš malýho pinďáka!" Nevím, kde to vzal, manželka mě to neříká. 

U něj máte prostě vždycky jistotu, že nějakou další hlášku vymyslí a tak se člověk musí těšit na to, co přijde příště. Nebo bát? No asi od každého trochu...