Megyho svět

Jsou věty, které nemám rád. Věty, které když někdo vypustí z úst, tak se mi něco ošklivého prožene krkem, sevře ho jako ruce sériového vraha a mě se chce začít ječet. Jednou z takových vět je jak nám to strašně běží nebo utíká. Nemám to rád. Sám to sice používám, ale i tak to nemám rád. Dnešní doba je bohužel uspěchaná. Skoro na nic pořádně nemáme čas. Díky tomu si ani neumíme některé věci pořádně užít. Ať chceme nebo ne, tak prostě žijeme ve stresu a všechno nám prostě doslova protéká mezi prsty. Ani se nenadějeme a další víkend je pryč. Další týden. Další měsíc. Další rok. Neumíme zpomalit. Vše děláme tak, jak nám dnešní svět dovolí.

No a pak se ani nemůžeme divit tomu, že si myslíme jaké miminko máme doma a zatím Junior už bude začínat poslední jednociferný počet měsíců ve svém životě. Podíváme se na videa od přátel, kteří mají doma čerstvá novorozeňata a dojde nám, že naše miminko už není jen miminko. Už nemá jen ty roztomilé nemotorné pohyby a my už jen čekáme, kdy na nás začne mluvit, potažmo kdy si najde kamarády a začne s nimi někde potají kouřit. Já vím, že zabíhám do hodně vzdálené budoucnosti, ale je tomu prostě tak.

Jak říkám, některé věci utíkají tak rychle, že se mezi nimi ani pořádně nenadechnete. Je sranda, jak jsme ještě nedávno s manželkou doma přemýšleli nad tím, jestli ten náš Junior vůbec někdy začne s tím miminkovským žvatláním, jestli vůbec začne někdy s lezením a jestli přidá i další věci, díky kterým se v životě pořádně zasmějete. Doktorka nám několikrát řekla, že musíme byt jen trpělivý. Náš prcek není postavou jedním z nejmenších a tak mu občas něco trvá o trošičku déle. No a neuběhlo ani pár dní a už je to tady. 

Přišel jsem takhle jednou domů z práce a těšil se, jak si dám nohy nahoru. Vlezl jsem do obýváku a divil se, že všude přibyly plastové kryty všech možných věcí o které by se Junior mohl zranit. Než jsem se stihl aspoň zeptat, co se to vlastně děje, tak se mi připlazil Junior k nohám a dožadoval se zvednutí. Manželka kolem mě jen proletěla a upozornila mě, že ode dneška odmítá uklízet. Prý už jí nebaví, že maximálně do dvou minut od toho, co uklidí se Junior připlíží a vyhází zpátky vše, co pracně uklidila. Od té doby jsou všude po obýváku hračky. Ono to fakt nemá cenu důkladně uklízet. Většinou to vše jen "nakopu" někam do rohu, protože hračka, která Juniora minimálně hodinu ani nezajímala je jakoby po mém doteku tou nejlepší hračkou na světě a on ji musí hned mít. A tak se vždy to uklizené mění jediným dotekem na neuklizené. Bohužel občas dorazí nějaká návštěva a to holt musíte uklidit.

Zároveň začal Junior pozvolna s mluvením. No mluvením. Jsou to takové ty zvuky, které se dají považovat za první nesmělá slovíčka. Když už mu přestalo stačit odpovídat na vše jen kýváním hlavy ve stylu ne, ne, ne, tak začal na vše používat oblíbené slovíčko ble. Nejvíc ble jsou samozřejmě věci, které se mu nelíbí a nebo věci, které dělá tatínek. Nebo mi to alespoň tak přijde. Ale třeba v tom jen vidím něco, co v tom není.

Každopádně je skvělé, když se zamyslím nad tím, že mě vlastně teď nejvíc baví a zajímají věci, jako když Junior začne dělat při každé rytmické písničce paci paci a nebo když se dobývá k manželčiným klávesám, aby předvedl, že z něj v budoucnu určitě bude minimálně Mozart a nebo Vangelis. Teď začal pomalu házet s míčkama a já už v něm vidím házenkářského mistra světa a dvougenerační domek, kde s námi bude do konce našeho života bydlet. Nedej bože, aby začal kopat do míče... 

Nedávno jsem tady psal o tom, jak byl Junior nemocný. Před pár dny skončila nemoc mě. Trvala dlouhých 12 dní a já byl během té doby nucen doma nosit roušku a byl jsem "vyhozen" z ložnice do pokoje pro hosty. Samozřejmě to bylo tak, že i přes nemoc jsem byl nucen chodit do práce, ale vždy když jsem se vrátil domů, tak jsem se těšil až zalehnu do postele a začnu se potit. V ložnici zatím mé místo v posteli vyplnil Junior a já jsem si říkal, jestli se vůbec budu mít kam vrátit, protože kdykoliv jsem nakoukl do ložnice, tak jsem viděl manželku spokojeně ležící v posteli a Juniora přisátého k ní, jako dlouho nenajezené klíště. Vypadalo to, že už mě tam zpět Junior nikdy nepustí. 

Nakonec tomu ale tak není. Už jsem tam zpět. Já vlevo, manželka vpravo a Junior mezi námi. Teda samozřejmě, že má svoji postýlku, ale jsou části dne, kdy leží mezi námi a já to mám moc rád. Snad mi občas začne dávat i pusinky. Manželka říká, že si to nemám brát osobně, ale vždy když se k němu otočí, tak otevře dokořán pusu a nejradši by ji celou snědl. Když se otočí na druhou stranu a přiblížím se k němu nesměle já, tak mě ručičkou odežene pryč. Prý kvůli vousům. Snad mu přestanou vadit. Já se holit nebudu. Nemíním pak zase poslouchat, že vypadám jak patnáctiletý puberťák...