Táta
Mít doma dítě je krása. Každý špunt je na vrcholku pyramidy roztomilosti a tak mu odpouštíte jeho občasné nedokonalosti, jeho občasné výstřelky v chování či další jiné drobnosti. Nikdo nejsme dokonalý, já už vůbec ne a proto, když Junior udělá nějaký výstřelek, tak se snažím hned nebláznit. Je jasné, že občas musíte ukázat, že tohle se prostě dělat nesmí, ale snažte se svoje myšlenkové pochody vysvětlit desetiměsíčnímu miminu, které Vás ještě pořádně nechápe.
Vždycky jsem věděl, že dělat rodiče není vůbec jednoduché. To to ještě navíc my chlapy máme ulehčené v tom, že to my chodíme do práce a naše drahé polovičky jsou těmi, kdo se o naše Juniory stará dvacet čtyři hodin denně. To se pak nedivte tomu, že jsou občas na odpis. Že jsou často unavené a že jsou rádi, když můžou taky na chvíli předat děťátko do vašich rukou. Bohužel většinou to nedělají proto, aby se šli za odměnu vyspat, ale proto aby mohli uklidit, případně uvařit jídlo Vám a nebo Juniorovi. No a jelikož je příroda mocná čarodějka, tak by za to měli být určitými věcmi odměněny. Bohužel ne vždy tomu tak je.
Ještě tak před měsícem jsem Juniorovi trpělivě u hraní s kostkami vysvětloval, jak krásné je slovo táta a proč by ho měl co nejdříve začít říkat. Koukal na mě při tom, jako kdybych spadl z višně a nevypadalo to, že by se to v dohledné době měl naučit. Zkusil jsem to na něj pro jistotu ještě několikrát, co kdyby se mu to náhodou povedlo, ale nic nezabíralo, ani když jsem se ho snažil uplatit křupkou. Možná mě mohlo na pokrok v jeho vývoji upozornit jeho první postavení se k nábytku a pokus o první nesmělé krůčky, ale říkal jsem si, že tak rychle za sebou asi tyhle důležité věci neudělá.
Opak byl ale pravdou. Jeli jsme takhle na prodloužený víkend na Jih a byli asi tak v půlce cesty. Už ani nevím o čem jsme se s manželkou bavili nebo co ona s Juniorem vzadu prováděla, ale najednou se z jeho úst ty dvě slabiky rozhodly uniknout vstříc světu. Ty dvě krásné slabiky. Podívali jsme se s manželkou po sobě a na chvilku ztichli. Zaplavil mě pocit..... no asi štěstí. Nevím, jestli to bylo jen štěstí nebo štěstí spojené s hrdostí nebo něco ještě jiného, ale byl to.... no prostě krásný pocit. Pocit, který se prostě nedá dostatečně slovy vyjádřit. Každému člověku bych ho přál. Je to prostě něco úžasného, když Vás vaše dítě poprvé osloví tímto familiérním oslovením. To byste mu pak odpustili všechno na světě.
V tyhle momenty prostě víte, proč jste se chtěli v životě stát rodiči. Tohle je to, proč stojí za to mít děti. Mít někoho, kdo tady s Vámi bude, koho můžete učit všechny záludnosti života. Někoho, koho milujete i přes jeho nedostatky a často právě i pro ně. Těším se na další dny, měsíce a roky a jsem hodně zvědav, co my ještě tenhle život přinese.