Rýmička
Tak už i nás dostihla ta nejhorší chlapská nemoc, která z mužů dělá jen slabé jedince, válející se v posteli neschopny cokoliv udělat. V době chřipkové epidemie jsem to čekal ještě daleko dřív, ale nakonec se rýmička objevila až teď. A když mluvím o tom, že dostihla i nás, tak nemluvím tentokrát přímo o sobě, ale o Juniorovi.
Ať se kdokoliv jakkoliv snaží, ať dává k jídlo mlíčko, sunar, ovoce, zeleninu nebo gumové medvídky, chodí venku na dlouhé procházky a nebo je pořád zavřený jen doma, tak ke každému dítěti nakonec dojde ta jeho první nemoc. Ta nemoc, která udělá z vašeho smějícího se příjemného miminka naprostého neurotika, kterému vadí snad všechno. Není se čemu divit. Když není dobře Vám, tak se taky doširoka neusmíváte na všechny okolo, ale u miminka to bohužel doplňuje i další nehezká věc a to pláč.
Samozřejmě nejsem typ člověka, kterému by vadil u pláče jeho zvuk. Vadí mi to, že je to spojené s tím, že je Vaše miminko nešťastné, není mu dobře a Vy občas už nevíte, jak mu pomoct. U nás se rýmička spojila s pobytem Juniora na jihu. Manželka tam odjela na týden a při počtu návštěv, které ji společně s prckem navštívili jsme se nemohli divit tomu, při cestě domů Junior vykazoval příznaky ne úplně zdravého miminka. Když jsme přijeli domů, tak se to rozjelo naplno. Rýma, kašel a jen stín našeho smějícího se mimča.
Manželka ihned nasadila uzdravovací kůru a Junior už v úterý vypadal, že by z něj mohlo být brzo zdravé miminko. Rýma přestala, kašel taky a on se už zase usmíval na všechny okolo. Přestali už konečně nekonečné pláče při odsávání rýmičky a už se zase přestával bát vysavače. Bohužel nás ale zradila příroda. Manželka podlehla dojmu, že je Junior už zdravý a vzala ho ven na procházku. Nebyla ani moc dlouhá, ani ho málo neoblékla, ale Juniora bohužel poznamenala. Z celkem zdravého miminka bylo opět nemocné. Kašel se sice nevrátil, ale rýma ano. Vrátil se bohužel i pláč. Jelikož rýmu prostě odsát musíte. Nemůžete nechat Vaše miminko, aby nemohlo pořádně dýchat ani při kojení. No a proto už si tak nějak zvykáte, že prostě když vezmete do ruky vysavač, tak se spustí jedna velká show.
V době, kdy tenhle příspěvek píšu se moje drahá polovička už několik desítek minut snaží uspat toho našeho plyšáka. Mělo to být příjemné poledne spojené s dobrým obědem a poledním klidem. Nakonec jediný, kdo se z naší rodiny najedl jsem byl já. Manželka narychlo zhltla jeden burger, druhý ji samozřejmě vystydl. Junior mezitím nedokázal počkat poslední dvě minutky na oběd a tak spustil zvuk sirény. Bohužel ani jídlo na stole tu sirénu neutišilo. Krmení jsem přebral já, aby se manželka mohla taky najíst, ale prcek ode mne prostě jíst nechtěl a nakonec ani od manželky ne. Ani kojení, které se vždycky jeví jako spolehlivé uklidňovadlo, nepomohlo a siréna se už několik dlouhých minut rozléhala po našem bytě. Junior si prostě nedal říct a nechtěl se utišit.
Teď už spí. Nakonec se prostě tím pláčem vyčerpal a usnul. Já doufám, že už se brzo uzdraví. Já i manželka se samozřejmě těšíme na návrat našeho příjemného miminka. Už aby to bylo. Uvidíme, snad už třeba zítra...