Pokojíček
Měsíc se s měsícem sešel. Dny utekly rychleji než Tarymu followeři na youtube a počasí změnilo svou tvář asi tak stokrát. Ze zimy se snad konečně stává jaro nebo rovnou léto a tak se zase po pravidelně nepravidelné době objevuje i nový příspěvek na těchto stránkách. Juniorovi se povedlo mezitím několikrát uzdravit a znovu onemocnět a v době, kdy tenhle blog píšu už zase spokojeně oddychuje v naší manželské posteli, ale je možné, že se co nevidět zase díky kašli vzbudí.
Junior se za poslední týdny pěkně rozmluvil a naučil se plno nových slovíček. Dostal ke svým padesáti zvířátkům asi dalších třicet, takže teď už jen horko těžko seženeme nějaké, které ještě nemáme a jeho nejoblíbenější hra v podobě vyskládávání svých zvířecích miláčků na stůl a jejich postupné vracení zpět do krabice se prodloužila na celkem dost dlouhou dobu. Do toho už se ve svých necelých dvou letech naučil sám krásně skládat puzzle, takže už jich má několik a myslím, že budeme muset zase brzo koupit další. Jeho nejoblíbenějším slovem teď asi bude koň a nebo možná kadýdý (krokodýl) a já už teď konečně vím, že báňou je zebra a bjábjou je žirafa. Některá slova se snaží vyslovovat lépe a lépe, třeba u toho koně to předtím bylo jen íhaha, ale tu báňou a bjábjou mu ne a ne vysvětlit.
Vzhledem k tomu, že se Juniorovi blíží druhé narozeniny, tak jsme se rozhodli mu konečně udělat pokojíček. No pokojíček.... Spíš takovou hernu. On to teda pokojíček je taky, protože v něm má svou krásnou postel, na kterou jsme čekali, než nám ji truhláři vyrobí, ale jelikož je Junior ještě malý na to, aby v té posteli sám spal, tak si dál pohodlně odchrupuje u nás v ložnici a tahle postel je jen na to, aby na ni mohl lézt, skákat po ní a zkoušet z ní co možná nejnebezpečněji slézt. Ohromně se mu na ní líbí všechny polštáře, které mu manželka ušila a nejvíc samozřejmě kadýdý, protože mu jde otevírat pusa a tak se mu do ní dá strkat všechno, co najde.
V pokojíčku má i krásný měkoučký koberec, na kterém se rád povaluje a samozřejmě nesmí chybět ani stan podobným tomu, který měl v obýváku, ale na rozdíl od toho v obýváku do něj zatím moc neleze a nehraje baf, ale spíš se ho snaží zničit atentáty polštářů z čehož má na rozdíl ode mně a manželky ohromnou radost. Má tam samozřejmě i své koše plné hraček a knížek, které jsou dané u postele tak šikovně, že tam za nimi může pod postelí i lézt, takže asi můj návrh, aby jsme mu tam dali ještě jeden kobereček a dotykové světlo projde a Junior si tam z toho udělá svůj bunkr.
No má prostě pokojíček, který mu já určitě závidím. Úplně vidím, jak mu do něj namísto stanu za několik let přidáme velký psací stůl a bude se tam moct krásně učit a bude tam mít soukromí, který mi děti odkojené společnými pokoji s našimi sourozenci neznáme. Jasně, taky to mělo kouzlo, ale v tomhle si prostě nedokážu vynachválit náš 4+1 byt, kde i když by časem bylo druhé dítě, tak by mělo svůj pokojíček. Samozřejmě by si hráli nejlépe spolu, ale když by se jeden potřeboval třeba učit nebo spát, tak by ho ten druhý prostě neotravoval.
Zatím tedy jak říkám chodí spát pořád k nám, ale já si na to nestěžuji. Už dávno mi nevadí, když se mi roztáhne po celé moji půlce postele. Za prvé to nedělá moc často a za druhé se k němu rád přitulím, dám mu pusu a mám radost, že je v období, kdy se ještě raduje, když mě vidí po příchodu z práce a užívám si to, že mě vidí rád, protože dětství utíká, jak všichni víme, hrozně rychle a doba, kdy mě třeba nebude chtít po otevření dveří obejmout a radostně opakovat tatí, tatí muže přijít mrknutím oka....