Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kyčle

20. 10. 2017

 

 

"Kyčle" jsou v životě každého miminka důležitou událostí. Respektive v životě miminka, maminky a tatínka. O návštěvách dětských ortopédů kolují po internetu a mezi rodiči úplné legendy. Každý, kdo tímhle prošel, vám dá za pravdu, že kyčle, očkování či první nemoc jsou v životě okamžiky, které bychom rádi vynechali.

Naše první návštěva proběhla docela v pohodě. Neprobíhalo žádné hromadné brečení, žádná maminka nestrkala do jiné, aby si vydobyla lepší startovní pozici pro běh do ordinace. No prostě všechno vypadalo celkem normálně. Jenomže to bylo předtím a to, že tomu předtím tak bylo neznamená, že to i tentokrát bude úplně stejně. 

Nebylo. Už ráno jsem se cítil trošku zvláštně, když manželka běhala po bytě a hledala nejlepší outfit pro toho našeho Juniora a vypadalo to, že mu je vše moc velké a nebo moc malé. Ono oblíknout do něčeho toho našeho kluka není moc jednoduché. Některé velikosti určené pro miminka už hravě přeskočil a vzhledem k tomu, že dvě nejčastější věty, které při návštěvách slyšíme jsou: "Jé, ten už je ale velikej" a "Ty jsi ale pěkný cvalík", tak je občas najít dobře padnoucí kus oblečení sranda. 

Nakonec se ale vše povedlo. Junior byl dostatečně "in" oblečen, botky na nožičky mu taky seděly (co kdyby chtěl v těch 3 a půl měsících někam jít) a tak jsme mohli vyrazit. Cesta nám příjemně ubíhala a pomalu jsme se blížili k nemocnici. Manželka se začala bavit o tom, kde vlastně zaparkujeme a tak jsme se domluvili, že pojedeme tam, jako obvykle. To jsme se ale šeredně přepočítali. Naše oblíbené parkoviště bylo samozřejmě plné a tak nám nezbývalo než hledat volné místo. Po cestě dolů, doleva, doprava, nahoru, dolů a zase nahoru a dolů nám došlo, že už jsme vlastně objeli celou nemocnici a pořád nemáme kde zaparkovat. Manželka s Juniorem tedy vystoupili a šli napřed. Já jsem musel dál pokračovat v okružní jízdě nemocnicí a hledal jsem místo na parkování. Občas jsem si připadal jako nějaký gepard, číhající na kořist, ale vždy ten nejhorší a nejpomalejší ze stáda, protože jakmile se někde objevilo místo, tak někdo "vytůroval" motor a rychlostí blesku mi na něj zajel. Nakonec se ale i na mě usmálo štěstí a zaparkoval jsem.

Manželka už v té chvíli byla na ortopedii. Myslel jsem, že budu mít problém je najít, ale stačilo jít za hlasem srdce, resp. za řevem miminek. Tentokrát byla čekárna trošku plnější než minule a maminky si úpěnlivě hlídaly svoje místo v řadě před přebalovacím pultem, jelikož tady to chodí tak, že když už se k němu dostanete, tak jde do ordinace vždy ten, kdo má svlečené miminko. Kdo dřív svlíkne, ten dřív jede. Na jednu stranu je to spravedlivé, ale na druhou stranu na Vás bohužel občas někdo zařve, že ho předbíháte a že tam čeká už dvě hodiny, zato vy tu nejste ani 40 minut. Nás naštěstí protentokrát nikdo z ničeho neosočil. Ani ten tatínek, co to psychicky nezvládl, během 10 vteřin svoje již skoro svlečené miminko znovu oblékl, vzal manželku za ruku a se zvoláním, že tohle tady nemá sakra zapotřebí se sbalil a vyrazil pryč. 

Já jsem se jen usmál, protože manželka, znalá nemocničního života, svlékla Juniora tak rychle, že by se té rychlosti divili i v boxech formule 1 a tak nejenom, že do ordinace rychle vstoupila, ale dokonce z ní za pár okamžiků i stejně rychle vylezla zpět. Od minula jsem věděl, že "kyčle áčka" jsou super. Tentokrát jsme teda obdrželi jedno "béčko", ale manželka říkala, že tenhle doktor dává béčka všem a že by Junior nedostal "áčko" ani kdyby měl kyčle jako Claudia Schiffer. Nakonec je to stejně jedno. Do zprávy nám stejně napsal, že máme "dvě áčka" a na nic jiného se historie ptát nebude. Manželka teda Juniora rychle oblékla a vyrazili jsme na čekání na výtah. Celých těch 15 minut, co jsme na něj čekali jsem koukal vedle na pána, který to sakra nemá zapotřebí...