Megyho svět

Pokud celý rok, tak jako já, makáte jak šroub, tak se strašně těšíte na dovolenou. Moje dovolená připadla tohle léto na polovinu Srpna a já jsem se rozhodl, že si ji hodlám společně s manželkou a Juniorem pořádně užít. Vzhledem k tomu, že patříme mezi ty, kterým přijde nenormální vozit roční dítě někam letadlem a také i díky tomu, že letos na nějakou takovou dovolenou ani nejsou prostředky, tak jsme se rozhodli, že budeme celých 14 dní na rodinné chalupě na Kokořínsku. 

Chalupa se možná tenhle rok prodá, a tak to je vlastně možná poslední možnost, jak se s ní rozloučit. Má drahá polovička na ní strávila celé dětství a i mě za těch 6 let, co jsme spolu přirostla k srdci. V sobotu ráno jsme tedy vzali všechny kufry, tašky a batohy, které jsme se rozhodli vzít s sebou a s velkou dávkou štěstí jsme je všechny narvali do našeho Reného, dokonce i nějaké malé místo zbylo, což bylo velké překvapení, protože máme často problém se vejít i když jedeme na víkend na Jih. Možná jsem si měl udělat fotky, protože know-how tohoto puzzle by se nám určitě někdy ještě hodilo. 

Jak říkám, to co jsme potřebovali jsme do auta dostali a vydali jsme se na cestu. Vzhledem k několika uzavírkám jsme se ji trochu báli, ale nakonec nebylo čeho a za necelé tři hodinky jsme dorazili do cíle a začali jsme si užívat rodinné dovolené. Na téhle chalupě se mi vždycky líbilo to, že to prostě není malinká chaloupka pro tři, ale že se jedná o veliký dům, bývalé pekařství, a že se tam vždy najde místo pro 10 či 15 lidí a vždy je tam sranda. Navíc, ta krajina okolo je prostě nádherná. Máchovo Jezero, Kokořín, Mšeno a další blízká místa, to je prostě krása a pro milovníky přírody dokonalé místo na rozjímání. 

Já tam hrozně rád běhám. Dá se tam krásně běžet lesem, takže když je venku víc jak třicet stupňů, tak ve stínu v lese je to i tak pohoda. Bohužel jsem si tentokrát moc běhu neužil. Po týdnu jsem si v sobotu v poledne usmyslel, že ten kůl, který jsme minulý den přinesli je moc dlouhý a že by bylo lepší ho trochu nasekat. Prvních pár kousků šlo více než dobře, ale u poslední části jsem se trochu křivě napřáhl a minul jsem. Bohužel jsem ale neminul svou botu, respektive pantofel. Reflexivně jsem jí sklepl z nohy a z ní se vykutálel můj prst, respektive horní část mého prostředníčku. Co Vám budu povídat dopadlo to tak, jak se dalo čekat. Po troše šoku se zavolala záchranka a já jsem putoval sanitkou do nejbližší nemocnice. Vzhledem k tomu, že prsty na noze se na rozdíl od těch na ruce nepřišívají, tak jsem nejel na plastiku, ale jen na chirurgii. Tam mi byl prst očištěn, uštípnuta trocha kosti a za pomoci zbytku kůže udělán takový trošku kratší pahýlek. Stehy sešili i vedlejší naseknutý prst a šlachu mezi nimi a já putoval zpět na chalupu. 

Ve zkratce řečeno si debil udělal z dovolené pěkný pobyt na chalupě s nemožností kamkoliv jít. Zatímco všichni mohli na koupaliště, na hrad či někam jinam, tak já jsem ležel jako pitomec na gauči na zahradě pod slunečníkem a vesele polykal antibiotika a prášky na bolest. Navíc se o mě všichni museli starat a podávat mi úplně všechno, no jako napsala manželčina příbuzná, měla tam moje drahá polovička druhé dítě. No jo, za blbost se platí a tak budu mít už jen 9 a půl prstu. Svět se nezboří, jsou daleko horší věci a nebo daleko horší části těla, které jsem si mohl useknout. 

A tak jen doufám, že tohle opravdu nebylo poslední léto na chalupě, protože takhle bych se s ní loučit nechtěl. Když bůh dá a přidá i trochu štěstí, tak se tam snad příští rok ještě pojedeme podívat. Uvidíme. Zatím mi nezbývá nic jiného, než pajdat doma za Juniorem, protože tomu je úplně jedno, že má taťka nějaké stehy a užívá si to, že chodí po bytě. Samozřejmě samotného ho to nebaví, je třeba aby se někoho držel za ruku. Stačit mu ale není vůbec nic jednoduchého a tak se jen oba s manželkou modlíme, že ho brzo přestane bavit spoléhat na to, že ho někdo drží a že začne běhat sám. No... když se nad tím tak trochu zamyslím, bude to vůbec výhra? No nakonec asi ne...