Broučkové
Jsou to broučkové. Občas si říkáte, jak je zrovna ty vylomeniny, které skoro denně dělají můžou vlastně napadnout, ale jsou to naši broučkové. Bez nich by ten život neměl smysl. Bez nich by byl ten svět jednotvárný a život by byl jen zbytečně promrhaný dar, kterému se nám dostává. Jak říkám, jsou to broučkové.
Jednoho takového broučka mám, jak jistě všichni moc dobře víte, doma i já. Je to miláček. I když nejčastěji po něm zůstává takový bordel, že záběry ze Slávistické šatny po zápase s Barcelonou jsou proti tomu ještě hodně slabý odvar a občas je jeho styl hraní tak " na hraně ", že když se pohybujete v těsné blízkosti, tak to to můžete klidně schytat nějakým tím dinosaurem velikosti půl ročního mimina, vikingskou sekerou či třeba zrovna hokejkou. No prostě vším, co je zrovna po ruce. Občas nemá cenu ty věci ani uklízet. No občas. Spíš vždycky. Dáte je tam, kam patří a než se stihnete otočit a dát do krabice zase jinou věc, tak brouček tu původní samozřejmě zase vytáhne a snaží se s ní udělat ještě větší bordel, než byl ten, který jste zrovna uklidili.
Já vím. Je to dítě. To má prostě na takové věci nějaký skrytý radar. A samozřejmě, že je to tak, že čím víc se člověk rozčiluje, tak tím větší bordel s tou danou věcí udělá, ale musím se prostě občas smát, když já nebo hlavně manželka pracně uklidíme a ani ne za 10 minut je to zase jak po výbuchu atomovky. S tím se ale bohužel asi nedá nic dělat. Takový život z dítětem už asi bude.
Já hodně často říkám, že miluju Juniorovo hlášky. Kolikrát fakt nevím, kde se to v něm bere. Jasně, nějaké věci už bych asi mohl za ty dva a půl roku čekat. Třeba to, že když slyším z obýváku obrovský smích, tak že když tam přijdu a vidím Juniora, jak se kouká na videa kočky, která sedí na lidském záchodě a vyprazdňuje se a on začne s úsměvem od ucha k uchu říkat: " Kokej, káká hovna", tak je to asi už tak nějak normální. Stejně tak, jako když je zase po stopadesátéosmé nemocný a manželka drží v ruce lék a on říká: "Čo to je ?". Manželka mu v klidu říká, že čípek a on ji na to odpoví: "Aha, čípek do kaďáku" Nebo když se cpe něčím jako je třeba kinder vajíčko, vy na něj s láskou koukáte, jak přežvykuje a zeptáte se ho: "Miluješ mě?" Odpoví: "Ne.... miluju kokonádu". V těchto chvílích si pak říkáte co všechno ještě zažijete.
Tak jasně. Samozřejmě každé období má něco a byla by to nuda, kdyby tomu tak nebylo. Hodně lidí se třeba diví, že ten náš brouček stále nečůrá do nočníku. To máte tak. Když byl fakt jako děťátko, tak jsme mu začali nočník ukazovat. Hrozně se mu líbil, často se na něj nechal vysadit či si na něj dokonce sedl i sám a hrozně se smál tomu, když se na něm pomalu ani neudržel, manželka ho musela vší silou přidržovat a on se do něj vyčůral. V tu chvíli jsme si říkali, že se to asi naučí hodně rychle a že se možná brzo naučit chodit bez plen. Bohužel opak byl samozřejmě pravdou. Jeho počáteční nadšení bohužel vyprchalo. Vždycky, když si na nočník sedl, tak do deseti vteřin začal říkat: "Ne, ne to tlačí !" No a už se do něj nevyčůral. Každý nám říkal, že to prostě máme zkoušet a vydržet. Je to kluk. Kluci jsou v těchhle věcech pomalejší, jsou víc lenivý a ono si to časem sedne a bude to v pohodě. No zatím si to nesedlo. Po tom období, kdy se z nočníku stal úhlavní nepřítel přišlo nedávno konečně zase to období, kdy se z nočníku stal zase kámoš. Jak se to stalo? No jednoduše... " Miláčku a když se do toho nočníčku vyčůráš, tak dostaneš kokoládu" "Kokoládu ? Tak jo, kokej !"
Tahle radost, odměna čokoládou a tleskání za to, jak je šikovný mu vydržela asi tak dva dny. Párkrát se vyčůral tam kam měl, snědl díky tomu pár vajíček, párkrát si radostně zatleskal, jak je šikovný a jak rychle tahle věc začala, tak stejně rychle skončila. Když byl bez pleny, tak se začal chovat jako inkontinentní fenka a loužičky se začali objevovala na linu, na koberci a nakonec si na gauči. No nic. Budeme to muset zkusit zase jindy. Do té doby mu bohužel zůstanou pleny. Já je prý měl skoro do třech let a nijak mě to nepoznamenalo..... Nejspíš....