Megyho svět

Podzim

"Tak už tu máme podzim. Kdo by to byl v Červenci řek ? Já jo !"

Tohle zpívá Petr Fiala a já s ním plně souhlasím. Vždyť léto bylo na hovno a podzim už je, bo v kalendáři Říjen, zima jak sviňa a fouká to jak cip. 

Listí pomalu padá k zemi, vrstev oblečení už mám na sobě tolik, že vypadám jak tlustý paša a sluníčko sice svítí, ale už málo.

Pro nás, co máme sklony k depresím a básnické střevo (i když trochu zanícené) znamená podzimní počasí čas pro tvoření. 

Když mám chuť, tak si sednu a začnu si své bolavé srdce léčit ťukáním do tlačítek mobilu a doufáním, že něco smysluplného vytvořím. 

Jediné o čem umím psát je láska. Samozřejmě ta nešťastná, protože jinak by to psaní vůbec nemělo smysl.

Ta šťastná nikoho nezajímá. Tak nějak se očekává, že když jste šťastní, tak držíte hubu a věnujete se své drahé polovičce.

No a jelikož se chlubím každou kravinou, tak zde je můj výtvor. Buďte ohleduplní. Nejsem Shakespeare a kritiku nepřijímám lehce i když je většinou oprávněná.

Chtěl byl ležet vedle tebe, hladit tě a líbat. Chtěl bych s tebou usínat, budit se i snídat. 

Koukat jak si po sprše češeš svoje vlasy. Jak si potom před zrcátkem namaluješ řasy.

Jak se na mě díváš, když sedíme v kině. Jak nám ten čas spolu neúprostně plyne.

Držel bych tě za ruku po večerech i ráno. Snesl bych ti modré z nebe a říkal bych ti dámo.

Tak ptám se toho nad sebou, co se asi stane? Jestli mě i ty začneš někdy říkat pane...