Mašinka dělá hůů, kola se točí š-š-š
Když jsem byl malý, nesnášel jsem vlaky. Bylo mě jedno, že podle maminky dělá mašinka hůů. Pro mě byl vlak symbolem cesty pryč z domova, symbolem pištících kol a nudy. Nesnášel jsem lidi a nastupování.
V této době mám sice při nastupování pořád trochu strach a vadí mě, jak po mě všichni divně čumí, ale vlak jsem si zamiloval. Snad je to mou duší nenapravitelného romantika, snad vysokou koncentrací krásných dívek ve vlaku či něčím úplně jiným, ale vlak se stal mým dalším domovem. Stal se mým příbytkem při cestách do práce i z práce, při odpoleních cestách z Plzně i při víkendových návratech z alkoholových večerů. Využívám ho téměř vždy a snažím se vyhýbat autobusu.
Jmenujte mi někoho, komu se nelíbí ta za okny mizící krajina, ty změny odlesku slunce, ta síla kolejí, na kterých je takový kolos přibitý silou jakoby milionu hřebíků ? Vždyť i na nádražích je cosi zvláštního. Ty budovy tu stojí už několik desítek let a je na nich krásně vidět tok času, tok historie.
Až budu mít jednou děti, tak jim budu taky vtloukat, že mašinka dělá hůů a budu se snažit, aby i jim říkal vlak cosi krásného jako mě.